Vyrostla malá věštírna, tam mezi kostely…

Bylo, nebylo, dávno tomu…Jak vznikla? Jestli se narodila, vyskytla nebo sestoupila či vystoupila, to nikdo neví. Ví se jen, že je.

         Je tomu již delší čas, kdy jedna kartářka, můžeme jí říkat Jája, praktikovala své umění na Starém městě pražském. Právě zde byla šťastná. Žila poblíž Týnského chrámu, se kterým vedla četné rozhovory o svých pocitech. Mluvila s ním, jako s bytostí, s duchem, s duší doby dávné, současné i budoucí. V jeho blízkosti se cítila dobře.

         Každý den kolem něj procházela  a když mu položila otázku, vždy jí byla v krátké době zodpovězena. Jen na jednu otázku dlouho nedostávala odpověď.

Jája se ptala: „Co mi chceš říci? Všechny mé úkoly se objevují v tvé blízkosti, ale mám tu i své místo? Ano, cítím, že ano, ale kde?“

         TICHO

         Dva roky kladla sobě i duchu chrámu tuhle otázku. Chodila Týnskou uličkou směrem k Dlouhé ulici do malé kavárničky, kde vedla besedy s Anděly a zodpovídala otázky na Anděle směrované. Žila dobrem a láskou ke všem a ke všemu s kým a s čím se v životě setkala. Odpověď na její otázku v podobě slov však nepřicházela. Až jednou…

….     Procházela noční Starou Prahou, opět Týnskou uličkou, nasvícenou starými lampami, doprovázena šumem jemného deště a lehkým ševelením procházejících se lidí. Nepřemýšlela, neptala se, jen tak volně šla. A tu slyšela hlas. Velmi tichý, vzdálený a při tom tak blízký. Otočila se. Kolem ní nikdo, ani živáček. Hlas se ozval znovu: „ tady to někde je“. Současně Jájou projel pocit tepla a bezpečí a rozlil se jí po celém těle. Byla si jistá. Tady někde je místo, kterému může posloužit ona i ono jí. Ale kde? Kde přesně? Zase nastalo ticho.

         Začala hledat místo, které by mohlo být To pravé. Místo, na kterém může mít stejné pocity pohody, klidu a tepla, jako v okamžiku, kdy slyšela Ten hlas.

Ve stejné době se doslechla, že ve dvoře domu hned vedle Týnského chrámu je volná jedna místnost. Šla se podívat do toho domu a přede dveřmi místnosti přišel zase ten klid a hřejivý  pocit. Jemně se dotkla budovy a cítila porozumění a souznění.

Cítila také zvláštní chvění. Jája už měla dlouho v sobě myšlenku a přání, které se ztotožňovalo s hlasem. Mít svůj prostor tady na Starém městě pražském. A mohlo se tak stát. Lpění naší Jáji a hledání bylo však velmi silné a podle zákona  : „očekávání plodí zklamání“, přišlo i zklamání.

Hned druhý den našla a navštívila majitelku domu, ale ani ji nespatřila. Jen v telefonu se dověděla, že místnost již není volná.

Co se stalo? Zpytovala se Jája. Pocity, hlas, splynutí a srozumění, to vše bylo falešné?

Jája pochopila, že začala lpět na myšlence nějakého místa a nechala vše plynout. Přestala hledat a mohli bychom říct, že to vzdala. Marnost nad marnost, pokud na něčem lpíme, stále nám to uniká.

Tak trvalo ještě dalšího půl roku, než se znovu ozval hlas: „ tady to někde je“. V naprostém odevzdání šla Jája na snad stou nebo dvoustou besedu s Anděly. Byl to zvláště chmurný lednový den. Pršelo, zima byla vlezlá. Ospalá nálada vládla  nad  přírodou, městem  i lidmi. Jako už po x-té si Jája připravila svůj stůl v kavárničce, zapálila svíci a naplnila malý měděný kotlík vodou, pro navození harmonie ohně a vody. Přišel čas setkání a nic, nikdo nepřišel.

Nepřišli lidé, přicházely však myšlenky. A zase ten hlas, pocity.

„Tady to někde je, ale kde? Jak to mám najít?“ ptala se Jája

A znovu hlas: „ zasej semínko a nestarej se o úrodu“

Semínka jsou myšlenky a  slova ,  přemítala  Jája.  Rozhodla se na malý kousek papíru napsat, co hledá, s prosbou o pomoc. Do dvou poštovních schránek, po cestě domů je vložila a snažila se na tento úkon ani na jeho možný výsledek nemyslet. Hned druhý den zvonil  telefon .  Jája ho zvedla a slyšela ženský hlas, který říkal: „ včera jsem našla ve schránce váš vzkaz a jestli nespěcháte, tak pro vás něco mám.

Jája byla jako ochromená. Jistěže nespěchala. Domluvily si setkání  a naše Jája byla napjatá, co to něco asi je. Nemohla uvěřit svým očím, když ji žena vedla do dvora domu u Týnského chrámu k místnosti, u které už zažila ten pocit tepla a srozumění.

Stála přede dveřmi a užívala si toho krásného a úžasného pocitu. Hlavou jí probíhaly myšlenky, co teď dále, jak zařídit a vybavit tenhle prostor, co vše se v něm může odehrávat. Nápadů přicházela spousta. A najednou zase ten hlas. Byl blízko, uvnitř Jáji samotné a křičel: „ Já jsem věštírna“ Jája byla překvapena razancí, rychlostí a naléhavostí tohoto hlasu.

„Ano, ano, vždyť já vím“ řekla  Jája  „ Jsi věštírna a věštírnou zůstaneš.“

A tak se také stalo. Obě Jája a věštírna sloužily lidem, předpovídaly běh jejich života, ukazovaly cestu  k  uzdravení  jejich potíží a problémů, radily a pomáhaly, jak nejlépe uměly.  Jejich spojení můžeme nazývat šťastné. Vzájemě se podporovaly a pomáhaly si. Společně vytvářely pohodu a klid pro sebe i četné příchozí a vždy se radovaly s blízkosti hojných návštěv. V jejich přítomnosti se každý cítil, jako v milé mateřské náruči, která hojí a rozpouští všechny smutky.

         Jedna druhou milovaly a jejich srdce i dveře zůstaly otevřené všem potřebným dodnes.

                                     Staropražská věštírna Libuše, Týnská 7, Praha 1

                                      Tel: +420 607 298 178   

                                      http://staroprazskavestirna-divinationofoldprague.eu/