| Adopce na dálku |
Adopce na dálku Je to už delší šas, co jsem se zamýšlela nad disharmonií na zeměkouli. Na jedné polokouli jsou lidé, kteří mají co jíst, vytvářejí kolem sebe hodnoty, které se spotřebovávají a tak je obnovují. Pro obnovu a udržení svých statků a majetků řeší problémy a potíže , vytvářejí drobné boje a snaží se o udržení toho, co již vybudovali. Naproti tomu jsou na druhé polokouli také lidé, ale jejich boje souvisí se získáním denní obživy a zachránění vlastního života. Tito lidé žijí v chýších s hliněnou podlahou a rákosovým přístřeškem, mnozí jsou hladoví a negramotní a pojem jako např. spotřební zboží vůbec nemají ve slovníku. Je známo, že jedinec nemůže spasit svět a ani půl světa, ale může pomoci alespoň trošku. A tak mi vyvstala otázka:“ Jak mohu pomoci já?“ V tom čase jsem se setkala s jednou známou a začaly jsme se bavit o dětech. Jak vyhazují své svačinky, jak jsou vybíravé v jídle a nakonec, jak opravdu nevědí co by chtěly dříve, jestli nový počítač nebo nový mobilní telefon. Začala jsem přemýšlet, co by asi chtělo dítě na druhé polokouli. A jak už to bývá, když si položíme otázku, přichází odpověď. Setkala jsem se s jiným člověkem, který se již zařadil do programu ADOPCE NA DÁLKU. V daném čase to byla pro mě výzva k pomoci, doprovázená doporučením, že jde o pomoc dětem v Indii, program, který funguje. Dítě, které jsem si vybrala, za můj příspěvek získá denně jedno teplé jídlo, výuku a potřeby k výuce a ještě čisté ošacení do školy. Já sama mám děti tři. Dva již dospělé syny a dospívající dceru. Adopci na dálku jsem podstoupila. Nejhorší úkon pro mne byl, vybrat jedno dítě z 35-ti možných, neboťˇmne přelil pocit, že je třeba pomoci všem okamžitě. To mi ovšem mé prostředky neumožňovaly, ale znovu se ozval hlas: Nemusíš spasit celý svět, stačí, když pomůžeš jednomu člověku. A tak jsem si řekla , dva syny mám mohu mít dvě děvčata a našla jsem SAHANU, šesti-leté děvčátko a provedla další kroky. Když byla adopce uskutečněna, sedla jsem si se svými dětmi a oznámila jim, že mají sestru v Indii. Moje dcera tehdy 12-ti- letá, přijala tuhle zprávu z nadšením a okamžitým pochopením. Jedinné zklamání, které projevila bylo, že si s ní nemůže ihned dopisovat, že musí počkat, až se naučí psát a okamžitě začala zjišťovat, jaký kontakt s ní může mít. Mí synové byli zdrženlivější. Jeden z nich se mě zeptal: A proč nám to říkáš? Odpověděla jsem: Abyste věděli, že nikdy nikdo není na světě sám. Pokud byste někdy měli podobné pocity a úvahy jako já, ponechám tu odkaz na Adopci na dálku:
Jája Marková |